3 velké pravdy, které mě naučily šaty

V mojí ulici má obchod paní, která šije takové ty vintage šaty a vůbec všechno kolem toho. Móda padesátých let, spodničky, elegantní kabáty, znáte to.

A protože jsem kolem toho obchodu chodila každý den a protože ty šaty vypadaly na figurínách TAK krásně, rozhodla jsem se, že si takové nechám ušít. Přímo u té paní.

„Budeš v tom vypadat jak kozatej dort. Nebo jako tlustý dítě,” předpovídala mi moje kamarádka. Nedbaje jejích rad a toho, že šaty z padesátých let jsou sice krásné, ale s mým minimalistickým šatníkem naprosto nekompatibilní, jsem jednoho dne vstoupila do toho útulného krámku.

Paní, která mě přivítala, prý zastupuje majitelku. Ta je zrovna v zahraničí. Vybírá tam látky. Přítomná paní byla velmi milá – milá, ale celkově jaksi… nepraktická, co se týkalo poradenství ohledně výběru materiálu apod. Nakonec mě požádala, ať jí napíšu zprávu na facebookové stránky krámku, že mi pošle ukázky látek.

Tak jsem jí napsala. A nic. Tak jsem napsala znovu. Stále žádná odpověď.

Už v tuhle chvíli jsem začínala tak nějak tušit, že bych od toho měla dát ruce pryč, a šaty si nechat ušít někde jinde. Nebo vůbec. Jen to, že musím jako zákazník uhánět prodávajícího, mi v dnešní době obrovské konkurence nedává příliš smysl. Ale vytrvala jsem. K mé smůle.

Do krámku jsem se vypravila znovu – a tentokrát už narazila přímo na paní majitelku. Ta se mnou probrala mojí představu – zajímala jí spíš technická stránka věci (V jaké barvě ty šaty chcete?), než moje očekávání od nich. Dohodly jsme se na materiálu (o kterém jsem bohužel nevěděla ani zbla, jen to, že má posh název) a první zkoušce a já zaplatila zálohu. Teď už jsem tedy mohla jenom čekat.

A čekat. A čekat.

Shrnu to – do království retro šatů jsem poprvé vstoupila v květnu. Teď je konec října, a šaty mi na ramínku doma stále nevisí. A viset už ani nebudou.

Paní majitelka se celou dobu strašně omlouvala. Jednou musela odjet znovu do zahraničí, onehdy jsem se zase nedokázala s krejčovou sladit kvůli zkoušce – upřímně, jde to dost těžko, pokud je paní krejčová v obchodě přibližně 1x za 14 dní. Nakonec mi šaty došily bez zkoušení. A také podle toho vypadaly. A vypadají pořád.

Ač si vrchní velitelka krámku na poslední „zkoušce na blind“ myslela, že v nich vypadám „úžasně“, já jsem se v nich necítila ani trochu dobře. Prostě to nebylo ono. Domluvily jsme se tedy, že zavoláme paní krejčové, a že si s ní o své představě promluvím.

A to byla ta pověstná poslední kapka.

Chápu, že krejčová asi nebude marketingový odborník. Rozumím i tomu, že pokud by byla, pravděpodobně má již nějakou dobu vlastní krejčovství, a nešije „pro někoho“. Nicméně arogance, se kterou na mě ta žena vládnoucí šicímu stroji nastoupila, mě i přes to všechno zarazila. V kostce – nevím, nemůžu, nebudu, jinak to nejde, měla jste si udělat čas na zkoušky. Domluvte se s paní majitelkou. Nashle.

A já v tuhle chvíli už věděla, že o svoje šaty (na míru! Z mikrosaténu, no považte!) nemám zájem. Nemám zájem se domlouvat na dalších několika úpravách a ve finále si připadat jako kretén proto, že chci za svoje peníze odpovídající výsledek.

A nemám zájem ani o slevu, kterou mi paní majitelka začala nabízet, když si je vezmu tak, jak jsou – tedy tak, jak se mi nelíbí.

Nakonec jsem se domluvily, že mi vrátí část zálohy (naštěstí ne příliš vysoké) a šaty nechá volně k prodeji.

Třeba udělají radost někomu jinému.

A v čem je jádro pudla?

Smyslem tohohle postu není (jenom) si vylít srdíčko. Sice nemám šaty, ale zato obrovskou zkušenost, jak se zákazníky rozhodně nejednat.

Podělím se s vámi o ni.

Pokud vám něco smrdí, jděte od toho


Pracujete jako freelancer a přemýšlíte nad tím, jestli zakázku přijmout nebo ne? Nebo si najímáte spolupracovníky na projekt? Řiďte se intuicí. Je to ten „divný“ pocit kdesi mezi žebry, který vám nekompromisně naznačuje, abyste to prostě otočili – i když třeba s vaším spolupracovníkem/klientem byli všichni před vámi spokojeni. To, mimochodem, nemusí být tak docela pravda – jen se ti nespokojení ne vždy ozvou.

Pokud intuici neposlechnete, pravděpodobně to bude po dobu spolupráce drhnout, a z výsledku budou rozpačité obě strany. Opakovaná spolupráce pak většinou nehrozí.

Pokud to pro vás není ekonomicky likvidační, naučte se odmítat zakázky/spolupracovníky, co vám prostě nesedí.

Mluviti stříbro. Naučte se to


Doby, kdy konkurence prakticky neexistovala a zákazníci mohli jít buď k vám, nebo nikam, naštěstí už dávno pominuly. Aneb jak rapují PSH, „to co uděláš bys měl umět taky prodat“.

Jak na to?

Klíčem je komunikace. Se zákazníky prostě potřebujete mluvit, mluvit a mluvit. Smiřte se s tím, že klienti vašim službám detailně nerozumí, stejně tak, jako vy nerozumíte těm jejich. Potřebují vysvětlit, k čemu jim budou dobré a v čem jim pomůžou. Vy z nich potřebujete dostat především to, co od nich očekávají.
Často za vámi přijde zákazník, který je přesvědčený o tom, že výsledku se dobere tak, že zvolí ty konkrétní služby z vaší nabídky. To nemusí být pravda. Je na vás, abyste mu doporučili ten nejlepší postup. Ne pouze otrocky plnili to, co od vás bude chtít.

Jsem přesvědčená o tom, že zádrhel mých šatů nebyl ve výstřihu, který paní krejčová asi 3x přešívala, ale především v tom, že byly prostě JINÉ, než jsem čekala, že budou. Bohužel – na moje očekávání se nikdo nezeptal.

Nesmiřte se s pocitem ojebání


Poslední velká pravda se týká vás v roli zákazníka.

To je přece jasný, ojebat se nenechám.

No, jasně.

Samotnou mě překvapuje, kolik z mých známých zaplatilo u kadeřníka 2 tisíce za to, že jim na hlavě místo oslnivé podzimní mahagonové vykouzlil barvu, za jakou by se nemusela stydět ani liška Bystrouška. Nebo kolik z lidí kolem mě si pronajalo byt, který zůstal po původních nájemnících v ne zrovna důstojném stavu – a zaplatili za něj plnou výši kauce s tím, že si přece „můžou vymalovat sami“.

Já vím, někdy je to těžké. Paní prodavačka je milá, usmívá se na vás a vy jste zrovna měli těžký den. A navíc – všichni před vámi byli přece spokojení a vás doma učili, že máte být „hlavně slušní“ (= nestát si za svým). To si pak obchodníci mnou ruce. Nad vámi.

Naučte se asertivně odmítat a trvejte na řešení své nespokojenosti – tak, aby pro vás bylo řešení skutečně příznivé. Sleva na šaty je sice milá, ale pro mě úplně k ničemu, pokud ty šaty prostě nosit nebudu.

A navíc – protistrana většinou ví, že udělala chybu. Často pouze vyčkává, jestli si jí všimnete, a jak na ní zareagujete. Přeju hodně štěstí.

Edit: Článek jsem psala v roce 2016, přijde mi ale stále aktuální. Krámek, o kterém píšu, už je bohužel druhým rokem zavřený.

Sdílet článek:

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Mohlo by vás zajímat